LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vlna návratů kapel z devadesátých let neutichá. Po tom, co jsme si loni v létě užili velmi pěknou desku britských SLOWDIVE, nám na druhé straně Atlantského oceánu ohlásila prostřednictvím nového alba návrat další, tentokrát už poměrně pozapomenutá skupina.
Post-hardcoroví QUICKSAND pocházející z největšího amerického města měli doposud na svém kontě toliko 2 desky, které jim vyšly v rozmezí let 1993 a 1995. Pak šlus, konec, rozpad, rozchod muzikantů do jiných kapel a postupný sešup směrem do složky s kdysi nadějnými interprety, na nichž si dnes vzpomene už jen pár skalních. O to větší bylo překvapení, když newyorská kapela ohlásila v roce 2012 seriózní reunion, podpořený několika koncerty.
Chvíli to sice trvalo, ale máme tady konečně po dlouhých 22 (!) letech její třetí album. Jaká asi může být nahrávka někoho, kdo se pokouší po tak dlouhé době navazovat na svoji předešlou tvorbu? Bude to znít možná trochu překvapivě, ale QUICKSAND se skutečně podařilo pokračovat takřka přesně tam, kde skončil předchůdce „Manic Compression“ z roku 1995.
Pravda, dnes už to nejsou žádní divocí mladíci plni neukočírovatelné energie, ale co rozhodně albu „Interiors“ nechybí, jsou entusiasmus a muzikálnost. Tedy atributy, jenž zdobily skupinu i v době, kdy se honosila přívlastkem nadějná.
Ve své době byli QUICKSAND přirovnáváni k FUGAZI anebo HELMET, přičemž v porovnání s těmi druhými rozhodně nepálili tak ostrými náboji. Jejich hudba vždy spojovala jistou nepopíratelnou dávku melancholie s hardcorovou výbušností, což ve výsledku tvořilo velmi lákavou a neotřelou směs. Je až s podivem, že s aplikací stejných mustrů zní skupina i dnes, po více než dvou dekádách, stále svěže, zajímavě a neskonale podmanivě.
Jednotlivé skladby lze v té základní podstatě charakterizovat jako rockové, s tím dodatkem, že ony ozvěny divokého hardcore jsou zde stále slyšitelné. Přidal bych navíc ještě malé upozornění, že mohou obsahovat i velmi zbytkové prvky typického lomozivého kytarového soundu raných a již zmiňovaných HELMET.
Čtveřice (na fotografiích chybí kytarista Tom Capone) však v první řadě jednoznačně sází na melodie, které sype z rukávu se stejnou kadencí, jako falešný hráč trumfové karty. Pokud nepodlehnete ani magickému refrénu páté skladby v pořadí („Cosmonauts“), tak se zcela míjíte se žánrem desky a dál už to s ní ani zkoušet nemusíte. Pro ty ostatní jsou tady další skvělé vály, které doslova vládnou svojí obyčejností.
Skutečně, přirozenost, s jakou plyne tato deska bez nějakých, řekněme, excesů anebo vrcholů může na základě mých slov svádět k dojmu průměrnosti, ale právě ona nenucenost, uvolněnost a, ač to slovo v recenzích moc rád nemám, tak i pohoda jsou v tom nejlepším slova smyslu nakažlivé.
Pokud bych i navzdory předchozímu odstavci měl přeci jen vyzdvihnout nějaké skladby čnící nad ostatními, tak se vrátím k již vzpomenuté „Cosmonauts“, kde bolístky způsobené hutným kytarovým nájezdem hbitě ošetří tklivý hlas Waltera Schreifelse. To samé a v ještě mnohem působivějším provedení se děje v nádherné „Hyperion“. Kytary často zvolní nátlak, tempo vás lehce uklimbá a další skvostná melodie v refrénu dorazí. Jak prosté ale jak účinné!
„Interiors“ je zvláštní deska. Náladou a kompozičními postupy teleportuje do devadesátých let, ale přesto z ní ani na moment nečpí retro kalkul. Je to totiž zároveň i deska úpřímná, s chutí zahraná a deská skvělá. Čím dál více přemýšlím nad tím nazvat tuto původně nenápadnou nahrávku jednou z nejlepších, které se v právě proběhnuvším roce urodily.
QUICKSAND a jejich návrat z propadliště dějin. Návrat jaksepatří!
8 / 10
Walter Schreifels
- kytara, vokály
Tom Capone
- kytara
Sergio Vega
- basa
Alan Cage
- bicí
1. Illuminant
2. Under the Screw
3. Warm and Low
4. >
5. Cosmonauts
6. Interiors
7. Hyperion
8. Fire This Time
9. Feels Like a Weight Has Been Lifted
10. >>
11. Sick Mind
12. Normal Love
Interiors (2017)
Manic Compression (1995)
Slip (1993)
Vydáno: 2017
Vydavatel: Epitaph
Stopáž: 41:05
Produkce: Will Yip
Studio: Studio 4 Recording, Conshohocken, Pennsylvania (USA)
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.